Do Finska pro nový sportovní vozík!

Stačilo by se podívat do mapy, zjistit, že Tampere je kdesi v dáli na severu a tím by pro mě zájem o tuto destinaci pohasl. Byla tu však touha získat onen „tamperský“ sportovní vozík pro EWH, který jsem měl za pár posledních let prostudovaný prostřednictvím mezinárodních turnajů, kde jsem viděl tuto káru v akci, prostřednictvím videí, obrázků a s blížící se výpravou i prostřednictvím snů i bezesných nočních chvil a představ. No, jednoduše řečeno jsem tento vozík chtěl mít doma.

Původně jsem měl jet s bráchou, ale ten se krátce před akcí nastudil a uhnal si zánět průdušek. Oslovil jsem starou školu, jistotu, Honzu Břízu, ten na mou nabídku večer kývl a ráno jsme mohli vyrazit. Cesta začala 21.1. v odpoledních hodinách v Praze. Cestou přes Ústí nad Labem jsem ještě navštívil maroda bráchu a s odpočatým řidičem jsme vyrazili po deváté večerní s vozem peugeot 306 do Bremen. Minuli jsme Drážďany, Lipsko, Halle, pokračovali dál na Magdeburg, Hannover. Cesta příjemně uběhla, navigace spolupracovala, a aby Honza neusnul, pěl jsem píseň dokola což zaručovalo jeho bdění bezpečně.

Ve 4 hod ráno jsme dorazili do Brém, na letištní parkoviště. Měli jsme zaplaceno parkování na týden s odvozem na/z letiště vzdáleného 10 min autem, total za 24 eur. Takže už vím, že když letět z Brémen, tak klidně na týden. Odvoz přijel ještě dříve, než jsme stačili zabalit. Letiště v Brémách je krásné a moderní, ale odbavovací hala společnosti Ryanair prostá. Ryanair si na letištích pronajímá staré haly. Snad i díky tomu létá za opravdu nízké ceny. Pro představu – letenka Bremen – Tampere asi za 1000 kč. Takže opravdu za babku.

Odbavení proběhlo v pohodě, u „gejtů“ mě oslovila litrová skotská whisky v tamějším obchodě za 10 euro, tak, a šup s ní do košíku. Vše probíhalo poklidně. Přistavili letadlo i se schody. Po nich jsem vyskákal do letadla za pomoci dvou letištních asistentů. Na palubě následovaly nějaké ty řeči o tom, co dělat v případě, že se začneme řítit k zemi, a zajistit si tak čisté svědomí, že jsem udělal vše proto, abych cestu ke svatému Petrovi oddálil. A konečně rozjezd, vzlet, a hurá do Finska. Odlet z Brém byl v 6:30. Bylo k podivu, že letadlo bylo zaplněné jen z jedné čtvrtiny. Jak se jen Ryanairu mohou takové lety vyplácet? Cestování letadlem fajne, ale vzhledem k únavě jsme většinu letu proklimbali. Byla mi zima, vadila mi klimatizace, která mi dle mého názoru nesmyslně vysílala studený vzduch na hlavu. To mi celý let znepříjemňovalo, ale o to příjemnější byl letištní personál v Tampere.

Z letadla jsem byl sezdrncán do mrazivého počasí (-10 C) a opravdu bohaté sněhové nadílky. Prostě zima jak ve finském filmu.

Na informacích v letištní hale jsme si zjistili, kde se nachází náš hostel. Paní nám zakroužkovala na mapě místo výstupu i bod, kde svůj hostel najdeme. Z letiště do centra Tampere jezdí dvě linky. Jedna přímo z terminálu 2, kam jsem přiletěli, stojí 6 Euro, je zde však problém s bariérovostí autobusu. O 300 metrů dále se nachází terminál 1. odkud jezdí nízkopodlažní a levnější bus do centra Tampere za 4,30 euro. Takže volba byla jasná. Řidič pohodář, ale plošinu nám nesklopil, jen naklopil vůz, tož poradili jsme si. Cesta byla fajn, vnímal jsem Tampere. Cestou jsme potkali saně tažené koňmi, kočárek na saních, řadu pěkných přírodních scenérií a mnoho na zimu perfektně vybavených finů, kteří na sobě měli stylové sněhule, stylové beranice, rukavice. Líbili se mi. Kde chceme vystoupit, se nám podařilo řidiči včas sdělit, ten nezapomněl, a tak jsme posbírali své saky paky a ocitli se jako exoti na ulici uprostřed Tampere. V okamžiku se u nás zastavila sympatická dáma. Asi jsme vypadali vyjeveně, když nám svou pomoc spontánně nabídla. Vyslovila údiv nad tím, co mě jako vozíčkáře táhne v tomto období do Tampere. Ten údiv měl smysl. Důvod mé návštěvy jsem ji vysvětlil, prohodili jsme pár dalších slov, a pak nám ukázala správný směr k našemu cíli, poradila nejsnazší cestu, rozloučila se a zmizela. Následoval mekáč, něco do žaludku a kafe za euro. Hostel Sofia jsme našli snadně. Ubytovali se a s přesunem na lůžko neváhali. Naše únava byla poměrně silná. Měli jsme pro spánek jen pár hodin určených, tedy přesněji dvě. V 16:45 na nás před hotelem totiž měl čekat Pasi, konstruktér vozíku, pro který jsem přijel.

S Pasim jsme se setkali nakonec u nádraží – chudák nemohl najít náš hostel. Po pár prohodilých větách jsme jeho dodávkou vyrazili do dílny. Pasi se věnuje práci servisního technika a ve svém volném čase sestavuje takové zázraky, jako byl právě předmět mé cesty. Budu šetřit superlativy a zkrátím to. Vozík předčil mé očekávání. Pasi naslouchal mým dodatečným přáním a vše potřebné donastavil. Moc toho nebylo, protože jsme téměř vše dokázali vykomunikovat přes E-mail. Když bylo vyřešeno vše, co mělo být, odvezl nás Pasi zpět na nádraží, srdečně jsme se rozloučili a my jsme se stylem „hurá“ odebrali na náš hostel. Abych nezapomněl, ještě před tím jsme se stavili na letišti, kde jsem vozík uložil do letištní úschovny, zaplatil 12 euro a měl dobrý pocit z toho, že „vozíka“ čeká už jen cesta domů. Byl jsem nadšený, ulehli jsme a usnuli spravedlivým spánkem.

Nastala sobota. Do plánované prohlídky města jsem se z důvodu nepříznivého počasí nehrnul. Zůstal jsem v hostelu, kochal se videozáběry pořízenými z dosavadního průběhu cesty, spal, jedl, degustoval finská piva a zase spal, prostě relax. Honza město navštívil a po svém návratu mi to nejzajímavější popsal. Muzea prý moc zajímavá nebyla, více ho zaujal pravoslavný kostel. Celocihlová stavba s pozlacenými věžemi připomínala pravoslavné chrámy na Podkarpatské Rusy.

Večer jsme vyrazili do jedné z místních hospod. Jednalo se o příjemný irský bar s více jak 12ti druhy piv, včetně české plzně a kozla. Takže nás čekala další degustace. Trošku drahá na české poměry. Nebo se vám zdá pivo za 6 EUR cena přiměřená? Ale posezení bylo rozhodně příjemné. Hezky jsme se pobavili s finy s pivy a šli spát. Další den nás čekal opět náročný den. V pět ráno budíček, dobalit, v šest hodin nás čekalo taxi pro odvoz na letiště. To připravilo překvapení do již našponovaného rozpočtu. 17 km z centra na letiště mě stálo 50 euro, hrůza . Čekalo nás vyzvednutí vozíku z úschovny a jeho odbavení. Šlo to poměrně dobře, el.vozík cestoval bezpečnostní přepážkou hladce.

Kontrolory zaujal pouze joystick od el. vozíku, který jsem z důvodu jeho bezpečnosti nechal zabalit do deky a uložit do svého příručního zavazadla. Zdravý rozum zvítězil a tak joystick mohl cestu přežít. Zpáteční let proběhl hladce. Kdyby ne, tak tu nesedím, a hraju se svatým Petrem florbal na své nové káře. V Bremen nám byl přidělen milý letištní asistent, který nám ukázal cestu ven a pomohl nám. Když jsme s taxikem opět dostali k našemu vozu na parking, začal jsem věřit silněji, že celá výprava dopadne dobře. Pán z taxiku nám pomohl naložit vozík i věci. Napakováné, připravené vyrazit ku domovu, nás čekalo ještě mírné zpestření situace. Náš vůz po snaze nastartovat motor pouze zakašlal. Nepomohlo sešlápnutí plynu. Horkých 10 min skončilo šťastně, motor naskočil a my vyrazili domů. Cesta proběhla v naprosté pohodě ve voze i vně, utekla tak rychle, že už není o čem psát. Ve 20:00 jsme dorazili domů do Hřivic, kde nás čekalo tradiční české jídlo knedlo vepřo zelo a já si řekl: „jo!“.

Děkuji všem, kteří se na úspěchu celé akce podíleli, oni ví.

 Václav Uher